Jak se restaurují a rekonstruují historické budovy

Obnova historické budovy se značně liší od běžné rekonstrukce domu, který byl postaven v posledních desítkách let. Renovace historické, případně i památkově chráněné budovy vyžaduje čas, úsilí a pečlivé plánování ruku v ruce s výzkumem. 

Architekti musí vzít v úvahu, pro jaké účely byla budova vybudovaná, jaké materiály a postupy byly při stavbě přítomny, jaké metody je vhodné použít a čeho se naopak vyvarovat. Prakticky musí budově stanovit diagnózu. Co to ale obnáší v praxi?

Bez pravidel to nejde

Restaurování nebo rekonstrukce historické stavby má tři zásadní momenty. Prvním je zachování původního charakteru domu. Ačkoliv poslední dobou pozorujeme příklon k modernismu, věrná rekonstrukce historické budovy vyžaduje zachování formy a konstrukce. Pokud se nějaká část stavby nedá obnovit a zachránit, je na místě vyrobit prvek nový, s důrazem na to, aby se strukturou, materiálem, designem ale i třeba barvou shodoval s původním. Bohužel u některých restaurovaných budov se při opravě ztratí výrazné prvky pro náročnost jejich obnovy.

Dalším krokem je dodržení předpisů. Historické – a obzvlášť památkově chráněné – budovy mají své zvláštní předpisy a nařízení, které musí splňovat. Proto je vhodné na rekonstrukci spolupracovat s architekty a stavaři, kteří již mají zkušenost s podobnými projekty. Možná nejzásadnějším momentem je zachování materiálu a stavební metody. Obnova památkově chráněné budovy musí být věrná své době. Takové budovy slouží jako časová schránka, a proto je naším úkolem je dostatečně „zakonzervovat“ i pro další generace. Ukázka zdařilé rekonstrukce historického domu Česká beseda v Českém Dubu zde.

Nechme budovy adaptovat na nové podmínky

Vedle rekonstrukcí se rozmáhá také trend adaptivního znovupoužití. Ve zkratce jde o změnu využití budov, jež dosloužily svému původnímu účelu. Například ze staré nemocnice se udělá koncertní hala. Mezi hlavní cíle adaptivního znovupoužití patří zachování architektonického a kulturního dědictví, sekundárním cílem je přeměna zanedbaných městských částí a podnícení sociálních změn v okolí. V praxi máme 5 typů adaptivního znovupoužití. 

Ochrana historických památek

Často se jedná o kompromis mezi demolicí a uznáním budovy jako památky. Jednou z největších výhod adaptivního opětovného využití oproti památkové ochraně je možnost flexibilně používat nové, efektivní architektonické materiály a zároveň vzdát hold historii stavby. Tento přístup přináší nové využití budovy a navíc snižuje její uhlíkovou stopu.

Fasádismus

Tohle slovo možná slyšíte poprvé. Jedná se o urbanistickou taktiku, která uchovává fasádu budovy, ale dovoluje demolici zbytku stavby, aby ji nahradila moderní stavbou. Samotnému procesu říkáme fasadektomie – ačkoliv jde o kompromis mezi demolicí a rekonstrukcí, památkáři nepatří mezi její největší fanoušky. Kromě toho se jedná o poměrně nákladný postup.

Renovace s novým účelem

Zatímco renovace se obecně omezuje na opravu a renovaci budovy, ale zachovává její původní účel, adaptivní opětovné využití přináší i změnu využití, například pokud se bývalá továrna přetransformuje na kancelářskou budovu nebo galerii.

Přeměna infrastruktury

Adaptivní znovupoužití se netýká pouze budov, ale také nevyužívané nebo zastaralé infrastruktury, jež se dá přeměnit na komunitní prvky. Slavným příkladem je High Line v New Yorku. Tento park původně sloužil jako nadzemní dráha s názvem West Side Elevated Line. Dnes je to park, který čítá přes 500 druhů rostlin a stromů a v rozpáleném městě vytváří oázu zeleného ostrůvku.

Integrace do původní infrastruktury

Podobným krokem je také integrace do původní struktury, která zůstává zachována a je dokonce začleněna do nové budovy. Tento postup nejen obnovuje stávající prostory, ale přináší i nové příležitosti k využití.

Nové a staré pohromadě

Při obdivování světové architektury občas narazíme na projekty, kde staré potkává nové. Skvělou ukázkou je například Kostel Sant Francesc ve městě Santpedor ve Španělsku. Kostel byl postaven na počátku 18. století františkánskými kněžími. V 19. století byl opuštěn a chátral. Na počátku milénia byla budova v dezolátním stavu. Architekt David Closes ji ale nenechal padnout a zapracoval do ní moderní prvky, nejvýraznějším je moderní prosklený vchod, který působí, jako by celou budovu držel na svých „zádech”.

Za další stavbou nemusíme daleko. V srdci Prahy stojí Tančící dům postavený z betonu a skla. Stavba postavená pod vedením Vlada Miluniće a Franka Gehryho se nachází mezi budovami z 18. a 19. století. Slavnou budovu, která připomíná taneční pár Freda Astaira a Ginger Rogersovou, mnozí Pražané kritizovali, přesto ročně přitahuje nespočet turistů a milovníků architektury.

Do třetice se vydáme do Nizozemska. Ve městě Zwolle najdeme Museum de Fundatie. Původní budovu muzea navrhl architekt Eduard Louis de Coninck v letech 1838 až 1841. Sloužila jako soudní budova a poté jako vládní úřad, než byla v roce 1994 přeměněna do současné podoby. V roce 2013 budova získala nový prvek, moderní kopuli na střeše, což jí dodalo jedinečný vzhled.

Stejně jako je přínosná spolupráce mezi generacemi, projekty založené na historických stavbách fungují jako most mezi minulostí a budoucností. V době, kdy řešíme nedostupnost bydlení a nedostatek stavebních ploch, se jedná o skvělou alternativu, jak využít již existující prostory, které možná leží ladem. Více o nových trendech ve stavebnictví zjistíte v našem magazínu ValbekStory.