V ateliéru vodohospodářských staveb pracujete na nejrůznějších úkolech. Dá se opravdu každý projekt řešit s ohleduplností k přírodě?
Určitě ano. Konkrétní řešení vždy záleží na místních podmínkách, velikosti zájmové plochy, geologiii apod. Nedávno jsme řešili zachování dešťové vody u jedné z největších hal u nás. Vytvořili jsme kaskádu retenčních nádrží s otevřeným korytem a odtok též s otevřeným korytem, včetně drobných mokřadů.
Existují pro vodohospodářské stavby nějaká obecná pravidla či zásady, kterých se držet, aby se správně hospodařilo s přirozenými zdroji vody?
Doporučuji minimalizovat nepropustné plochy. Nechat dešťovou vodu vsakovat, aby zůstala v místě, kde spadla. Jako příklad dobré praxe mohu uvést umísťování chodníků výše, než jsou zelené plochy – tak aby srážková voda z chodníků tekla do zelených ploch a přirozeně se vsakovala. Podobným způsobem jsou chodníky často řešeny v Rakousku, kde se výborně vypořádali také s odvodněním parkovacích ploch, které jsou rovněž posazené výše než zeleň. Voda tak přirozeně steče do zelených ploch – a pokud je vody větší množství, odteče přepadem do kanalizace.
Standardně se ovšem k takovým realizacím chodníků nepřistupuje. Projektanti se často drží svých zajetých pravidel, chodníky dělají níž, než je zatravněná plocha a v létě se diví tomu, že je tráva podél nich spálená. Dešťová voda bohužel stéká po chodníku do komunikace a následně do kanalizace.
U nás se můžeme s moderním řešením dešťových vod setkat v nové výstavbě v pražské čtvrti Stodůlky.
Pro smysluplné řešení je v každém případě nutná spolupráce napříč obory vodohospodář, silničář, případně architekt.
Jaké vidíte nedostatky v již existujících vodohospodářských stavbách u nás? A existují podle vás nějaká rizika u současných nebo plánovaných staveb?
V městské zástavbě najdeme řadu staveb, které byly řešeny přístupem, v němž nebyl kladen důraz na zachování vody v krajině. Ovšem vzhledem ke své lokaci se dají jenom velmi těžce předělat. Dešťová voda se v jejich případech vypouští do kanalizace a odtéká na ČOV.
Celá věc je ovšem komplexnější – nemůžeme se bavit jenom o vodohospodářských stavbách, ale také o přístupu investora, města a jednotlivých profesionálů, kteří se na projektu podílejí. Pokud vybudujeme otevřenou zatravněnou retenční nádrž, kde vodu zadržíme, voda se částečně vsakuje, vypařuje, a tím zlepšuje i místní klima.
Považuji za nutné projektovat povrchy okolo budov s propustných materiálů. Případně se dá zapojit více zelených ploch, střech, fasád, které pomáhají udržet dešťovou vodu v místě spadu a zlepšují klima. Dešťová voda se dá využít v parkových úpravách i jako součást ulic. Názorně to ukazují příklady z různých evropských měst, kde jsou takové prvky uplatněny.
Důležitou součástí řešení je údržba zařízení vybudovaných pro nakládání s dešťovými vodami. Pokud se nebudou udržovat, přestanou správně fungovat, a hrozí zde např. riziko zaplavení okolí. Riziko u vsakovacích objektů souvisí s podceněním hydrogeologického průzkumu. Může se jednat o návrh provedený pouze na základě rešerše z historických dat bez vsakovacích zkoušek. Zařízení pak logicky nemusí fungovat.
Myslíte si, že vodohospodářské stavby mohou výrazněji přispět k zadržení vody v krajině, nebo je jejich účinnost mizivá?
Vodohospodářské stavby zajisté přispívají k zadržení vody v krajině, což se v našem ateliéru snažíme uplatňovat. Jedná se o vsakovací objekty, které se dají realizovat za předpokladu vhodného geologického podloží. Dále jsou to retenční nádrže s regulovaným odtokem, především ty otevřené zatravněné, případně osázené vlhkomilnými rostlinami. Potom je to využívání dešťové vody k zalévání zelených ploch, včetně využití pro vodní plochy. Vhodným řešením je odvést vody povrchově, např. do zeleně, kde se voda přirozeně vsakuje. K zadržení vody přispívá i povrchové odvádění dešťových vod a výstavby mokřadů hlavně v nezastavěném území.
„…máme štěstí, že se nakonec rozhodla pro práci ve Valbeku. Je to ve svém oboru profík. Je spolehlivá a organizačně velmi schopná. Je to přirozená autorita s vůdčími schopnostmi. Lidským přístupem a přesvědčivostí si dokáže získat nejen klienty včetně vysoce postavených manažerů koncernů, ale i kolegy napříč obory.“
Ing. Robert Vorschneider, ředitel střediska Plzeň, přímý nadřízený
„Po pracovní stránce se za tu dobu, co ji znám, neustále cíleně zdokonaluje. Každou novou činnost bere jako výzvu, každé úskalí jako metu.Vše, čemu se věnuje, pojímá s maximálním nasazením, bez ohledu na pracovní dobu. Mohou se na ni bez obav spolehnout nadřízení i méně zkušení kolegové. Investory je opakovaně vyhledávána.
A víte jak, mimo jiné, relaxuje? Má ráda adrenalin, skočila si i padákem…“
Ing. Ladislav Nožička, vedoucí odd. obchodu střediska Plzeň, profesně nejstarší kolega
„Práce s Luckou? V pohodě. Řekne, co chce, a nechá mě pracovat. Když něco potřebuju, obratem zařídí, když je problém, neprudí, řeší.“
Antonín Fišer, samostatný projektant odd. technologických celků
V brněnské čtvrti Bosonohy jste řešili kanalizaci pro 28 ulic RD – jaká úskalí měla taková komplexní stavba?
Projekt jsme připravovali od dokumentace pro stavební povolení. Dokumentaci pro územní řízení dělala jiná firma a my jsme na ni následně navázali dokumentací pro stavební řízení. Zajišťovali jsme celý povolovací proces a následně i autorský dozor.
Největším úskalím byla koordinace všech inženýrských sítí v úzkých ulicích při dodržení všech norem a předpisů. Zásadní pro nás bylo dodržet požadavky investora a zároveň požadavky vlastníků napojovaných rodinných domů.
Jednalo se o provedení pasportizace přípojek pro jednotlivé domy. V Bosonohách jsme s kolegy strávili celkem 18 dní obcházením jednotlivých nemovitostí a komunikací s vlastníky. Jednalo se o přibližně 600 rodinných domů, z nichž každý měl zpravidla jednu až tři přípojky. Většinou se jednalo o vodovodní přípojku, splaškovou přípojku a dešťovou přípojku.
Obcházeli jsme jednotlivé nemovitosti, zjišťovali stávající stav a řešili, jaká je správná poloha pro napojení přípojky. Hovořili jsme tedy s každým obyvatelem této čtvrti. Z Valbeku nás na průzkumu pracovalo šest, na projekční činnosti se podíleli čtyři projektanti, a měli jsme i několik externistů, kteří nám pomáhali s přípojkami, protože na každou přípojku se musel vypracovat list přípojky, což je takový malý projekt pro každý dům.
Projekční práce byly náročné svým rozsahem i koordinací.
Jak zpětně hodnotíte tuto výstavbu kanalizace? Co se vám povedlo?
I přes náročnou přípravu se projekt podařilo dokončit. Úspěchem u každé stavby je její realizace, která v současné době probíhá. Kanalizace bude pro obyvatele Bosonoh velkým přínosem, protože v současné době mají splaškové vody svedeny do žump a septiků. Stavba ještě probíhá. V současnosti zajišťujeme autorský dozor.
Pracujete i na vodohospodářském řešení projektu Pilsen Digital park – v jaké jste fázi?
Pracujeme na dokumentaci k územnímu řízení pro halu A. Před dvěma lety byla zpracována dokumentace k územnímu řízení pro celý areál (25 ha). V rámci projektové dokumentace řešíme zásobování pitnou vodou, odvádění splaškových
vod a nakládání s dešťovými vodami.
Má tento projekt nějaké výjimečné prvky, zajímavá specifika nebo naopak nějaké překážky, které musíte kreativně řešit?
Projekt kombinuje několik způsobů řešení nakládání s dešťovými vodami. Vzhledem k tomu, že v lokalitě nejsou úplně ideální podmínky pro vsakování všech vod do podzemí a v místě se nenachází žádný vodní tok, je nutné část vody vypouštět do kanalizace.
Dešťové vody ze střech se do podzemí vsakují pomocí vsakovacích boxů. Část vod ze střech je akumulována v nádržích, které slouží pro zalévání zelených ploch. Vody ze zpevněných ploch jsou svedeny do retenčních nádrží, včetně jedné otevřené ozeleněné. Vody z nádrží jsou pak regulovaně vypouštěny do kanalizace.
Celý projekt je řešen s ohledem na životní prostředí, tzn. jsou zde navrženy částečně zelené střechy i fasády, na parkovacích stáních pro osobní automobily jsou navrženy zatravňovací rošty. Díky všem těmto prvkům se zpomaluje odtok dešťových vod z území, voda je vsakována a využívána v místě spadu. Celý projekt včetně vodohospodářské části zahrnuje řešení dle požadavků na certifikaci „zelených budov“ BREEAM.
Vnímáte v posledních letech nějaké výrazné trendy nebo novinky v oblasti vodohospodářských staveb?
Těší mě, že už i zástupci městských samospráv připravují technické materiály či manuály, jak má být v jejich městě s dešťovými vodami nakládáno. Uvědomují si, že je nutné tato zařízení nejen budovat, ale také se o ně starat. Před několika lety to nebylo obvyklé, volilo se nejjednodušší řešení na provoz a údržbu, tzn. maximálně podzemní nádrže a odtok do kanalizace.
Lepší hospodaření s dešťovou vodou nám jednoznačně ukazuje Plzeň nebo Olomouc. Voda jde ruku v ruce s městskou zelení, ale také s komfortem pro obyvatele. Dříve bylo vše vybetonované a nikoho nic nezajímalo, dnes se vše začíná pomalu měnit a samosprávy jsou daleko ochotnější zkoušet něco nového.
Velký pokrok vidím i u výrobců stavebních prvků, kteří nabízejí širokou škálu zařízení na vsakování, akumulaci a předčištění vod.
Se změnou legislativy změnili svůj náhled i soukromí investoři a zadavatelé. Mnohdy chtějí dosáhnout na certifikaci „zelených budov“, kde je jednou z podmínek právě vhodné řešení dešťové vody. I když se stále dívají na finanční stránku věci, už pochopili, že bez řešení dešťové vody to zkrátka nejde. Cílem všech opatření je zadržet dešťovou vodu v místě spadu, zpomalit odtok z území, případně vodu využít pro jiné účely, aby nebylo nutné zbytečně využívat zdroje pitné vody.
Ing. Lucie Krupičková vystudovala ČVUT v Praze a má za sebou více než 18 let odborné praxe. V současnosti pracuje jako vedoucí ateliéru Vodohospodářské stavby a životní prostředí na plzeňském středisku Valbeku. Stará se o vedení oddělení, řízení projektů, koordinaci subdodavatelských projekčních prací, projekční práce v oboru vodního hospodářství a inženýrskou činnost.